MARIE TEREZIE
Jednou jsem se rozhodla,že půjdu za mou nejllepší kamarádkou Ivčou.A proč taky ne,doma byla nuda,rodiče byli v práci a moje sestra hlídala malou Janičku. Z obýváku jsem vyšla do předsíně,hodila na sebe mikinu ,boty a přešla jsem na zahradu,přímo k brance.Nechtěla se mi ale otvírat,tak jsem jednoduše přeskočila plot a zamířila jsem k chatce naproti mě - tam bydlela Ivča.
Zazvonila jsem na zvonek..jednou...Nikdo ovšem neotevřel. Pak jsem zazvonila podruhé...nic... Teprve až jsem v panice zazvonila potřetí,v zámku zachrastil klíč a Ivča mi přišla otevřít s omluvou,že spala.
Odpoledne jsme si u ní daly oběd,potom jsme šly k počítači a hráli jsme různé hry.Ovšem po chvíli nás to přestalo bavit,ke všemu surfovat po netu můžu i doma,natož s Ivčou...Tak mě napadlo,že budeme vyvolávat duchy.
Už odmalinka jsem srabotka,ale jinak to prostě nešlo.Nudily jsme se a nic jiného v domě hrát prostě nelze. Nachystaly jsme si svíčku,papír,a obrázek po mamince,který měl být předmětem vyvolávání.
Sedly jsme si k malému dřevěnému stolečku,k němuž jsme si přisunuly pidi židličky na které jsme si sedly.Ještě předtím jsme doprostřed stolu položily svíčku,kterou jsme zapálily hned poté,co jsme zatáhly žaluzie a zhasly světlo.Každá dostala jeden papír a na levé straně stolu ležel kámen.
Ivča navrhla,že vyvoláme nějakou historickou osobnost.Jako první nám do mysli vplul Karel IV,ale Marie Terezie se nám zdála jaksi bezpečnější.
Podaly jsme si roztřesené ruce,zadívaly se na sebe a společně podle papíru jsme začaly odříkávat : "Duchu Marie Terezie,přijď k nám". Toto jsme zopakovaly nejméně desetkrát a potom jsme přešly k té náročnější části.Papíry jsme zahodily do kouta,protože z nich se již odříkávat nesmí ,svíčku jsme postavily více doprostřed a kámen byl posunut na pravou stranu stolu.
Nějak takto zněla naše slova : "Duchu Marie Terezie,jestli jsi zde přítomna,pohni s kamenem a zjev se nám". Tohle jsme zopakovaly opět desetkrát.
Když se ani po deseti minutách nic nedělo,usoudily jsme,že se nám to nepovedlo.Tedy,v mém případě jsem si myslela,že duchové ani neexistují.Nejprve jsme z kouta sebraly papíry,které jsme stále ve tmě vyhodily do koše.Potom jsme zhasly svíčku.Ivča zamířila ke dveřím,aby zapnula světlo,když vtom se silně zatřepotala záclona,židlička spadla a 30kg kámen se pohnul.Já jsem byla totálně podělaná strachy,jak neuvěřitelně jsem se bála. Ovšem po pěti minutách se vše uklidnilo,jen kámen se vrátil zpět na své místo a záclona se posunula na své původní stanoviště.Také židlička se zvedla a sama se přisunula ke stolu.
Já a Ivča jsme se k sobě přitiskly a ruku v ruce docupitaly do jedné postele.Bylo nám jedno,že postel je původně pro jednoho člověka a nezajímalo nás,že si o nás někteří můžou pomyslet bůhvíco. Přikryly jsme se teplou peřinou a namačkány na sobě jsme usly.
Ráno,když jsem se vzbudila,jsem si na včerejšek vůbec nevzpomněla.Až pohled na židličku mi to připomněl.Nevěnovala jsem tomu pozornost.Počkala jsem,až se Ivča vzbudí a popřály jsme si dobré ráno,když najednou..JSME VYKŘIKLY!!
Měly jsme na sobě jakési vyrážky či pupínky!! Vzpomněly jsme si,že jsme ducha včera neodvolaly.Taky nás napadlo,že Marie Terezie měla dceru,která zemřela na neštovice! Ty pupínky byly neštovice! Na nic jsme nečekaly a pelášily jsme k doktorovi.. .A že jsme tam byly hodně dlouho!!
Dobrá rada : Nikdy duchy nevyvolávejte! Od toho večera jsem pořád vyklepaná i když už uběhl rok!!


Ouško
Micka
Šemík
Zlatíčka :-*
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×
×






.
.
.
.
..
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
..
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. 

.
.
.
.
.
.
Ahoj.
Přeji ti hezký den.
Jak se máš?
Díky,
že jsi byla na mém blogu.
Dnes už pustily internet.
Tak jak půjde .
Tak tu budu zas stálé chodit.
Měj se moc hezký.
Pa.