1. května 2009 v 0:01 | ★•$€×Y*ßiTcH• ^^
|
Tak lidičky xD mám tu další jednodílku, I hope you ENJOY :)
je pod perexem =) zatím jenom první část, psala jsem ji teď xD 23:58 xP
Vyčerpaně jsem se zhroutil na postel a rukama si promnul bolavé oči. Celého toho cirkusu, rozhovorů, focení a natáčení už mám pěkně dost!
Život je nefér. Vždycky jsem si přál být slavný, bylo mi sice jasné, že to má i své nevýhody, ale v tu chvíli jsem nemyslel na to, že si nebudu moct dělat co chci já.
Nemohu zůstat doma, když se mi chce. Nemůžu chodit s kámoši, když mám náladu. Musím pracovat přesně podle plánů, tak, jak si to naplánoval manažer. Nikoho nezajímá, co chci já. Nikdo na mě nebere ohledy.
Je to ten samý stereotyp, ráno vstanu, a věnuju se povinnostem, odpoledne pracujeme, a navečer už mi zbývá jen zapadnout do postele a usnout.
Další nepříznivá podmínka slávy je taková, že s Tomem na sebe nemáme tolik času. Nemůžeme dělat to, co jsme dělali předtím, protože kdyby nás někdo našel, je konec. Už dlouho spolu máme jiný vztah, než ten bratrský, ale zdá se mi, že postupem času se od sebe spíš odcizujeme.
Samozřejmě, že jsem se během turné párkrát snažil s ním nějak navázat kontakt, jenže mě vždy od sebe odehnal se slovy: ,,Tady ne."
Trucoval jsem kvůli tomu několik dní, potom jsem usoudil, že když nemá zájem on, já se nikomu vnucovat nebudu. Proč bych já měl být ten poddajný, když mě a moje přání taky nikdo nerespektuje?
Dokonce jsem se pomalu začínal smiřovat s myšlenkou, že se s Tomem k sobě chováme jako zvířata. Já jsem jej vždycky pozdravil, když jsem ho potkal. Pokoušel jsem se o nějakou smysluplnou konverzaci, obvykle to ale končívalo hádkami.
Jednou mě Tom dokonce uhodil. Bylo to v době, kdy turné bylo asi v polovině. Nevydržel jsem to dlouhodobé odloučení, a v noci jsem se za ním vydal.
.::FLASHBACK::.
Tiše jsem otevřel dveře Tomova pokoje a nesměle nakoukl dovnitř. Tomi už nejspíš spal, přikrývka se v pravidelném rytmu nadzvedávala. Pomalu jsem docapkal k jeho posteli a sklonil se nad něj. Při pohledu na to sladké spící stvořeníčko jsem se musel šťastně usmát. Jak dlouhá doba uplynula od našeho společného milování? Dva měsíce? Tři týdny? Nevěděl jsem, ale ať tak, nebo tak, připadalo mi to neuvěřitelně dlouho. Potřeboval jsem ho.
Najednou se ozval šustivý zvuk a zpod peřiny vykoukla Tomova překvapená hlava. Vylekal jsem se. "A-ahoj, Tomi," špitl jsem, a sklopil hlavu.
Čekal jsem prakticky cokoliv, ale rozhodně ne tak zápornou odezvu.
"Co tady děláš? Očumuješ mě?" Zeptal se mě trošku naštvaně.
Nevěděl jsem co říct. "J-Já... Promiň, potřeboval jsem tě vidět," ospravedlnil jsem se.
"A nevidíš mě snad každý den? Každou sekundu na každém kroku?" Zamračil se.
Smutně jsem sklopil hlavu. Takhle ses choval pokaždé, když jsem za tebou přišel.
"Už mě nemiluješ, že?" Přitakal jsem a po líci mi stekla slza.
Tom ze mě asi musel být na nervy, protože mi dal silnou facku.
Nevěřícně jsem se chytil za bolavou tvář a zničeně na něj pohlédl.
.::KONEC FLASHBACK::.
Z tohoto šoku jsem se vzpamatovával další dva dny. Nebyl, a vlastně jsem ani nechtěl, se smířit s tím, že na mě Tom, poprvé v životě, vztáhl ruku. Ze strachu jsem se mu vyhýbal, nekomunikoval s ním, mu to ale zjevně nevadilo.
Trápil jsem se, jako nikdy. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Povzdychl jsem si, svlékl se do boxerek, a plácl sebou do měkkých peřin. Spánek mi chyběl, neskutečně moc.
Pomalu jsem usínal, ale probudil mě zvuk otvírajících se dveří. Nenápadně jsem pootevřel jedno oko, a podíval se k místu, odkud hluk vycházel. Málem jsem omdlel.
Do mého pokoje vkročila osůbka s dredy volně vlajícími kolem hlavy, provinilým a omluvným výrazem ve tváři a modrém pyžamu.
Vzedmula se ve mně vlna lítosti. Byl jsem si jist, že bych mu v tu chvíli odpustil i vraždu. Ale nechtěl jsem se mu tak snadno poddat, když mi ublížil.
Ahoj.
Baruško.
Přeji ti krásný den.
Jak se máš?
Měj se moc hezký.
Pa.