Pošta pro Tebe
27. března 2009 v 23:29 | ★•$€×Y*ßiTcH• ^^
Poslední dílek je tady! J Pevně doufám, že se vám povídka líbila i přes to, že byla tak krátká J Tak si užijte poslední dílek a doporučuju si pustit Nenu - 99 Luftbalons (sice si to nepustí asi nikdo, ale to máte fuk :D) P.S: je to hodně dlouhý díl xD nevešlo se mi to do těch dvou, mno, jsem to pořádně nepromyslela, takže to mám za trest :D část nad perexem, část pod perexem :D
Radši jsem pomlčel. Je více než pravděpodobné, že bych řekl něco, čeho bych později mohl litovat. "No… Tak čau." Sakra! Nejradši bych si nafackoval. Tohle by snad neřekl nikdo, bože, takový kec, já jsem tak tupej. No vidíte, lidi, tady se projevuje, že jsem člověk pod úroveň normální lidské bytosti. Už i ta kočka je chytřejší než já.
Neodpověděl. Heh, ani se mu nedivím. Na to nic říct nejde. Co nejrychlejším krokem jsem se dopotácel zpátky domů i se všema taškama. Ty jsem ihned odhodil na postel a otřel si hřbetem ruky čelo. Je toho docela dost, holt i 6 párů ponožek něco váží :D
27. března 2009 v 23:27 | ★•$€×Y*ßiTcH• ^^
VE MĚSTĚ:
Chm… Hey, co kdybych si vybral tady tohle triko? Je docela pěkný, má takový fajný nápis. Ale… NE! Počkat, vezmu si tohle, natěšeně se zubím na bílé tričko s fialovým potiskem. Uchopím jej do ruky a s neskrývaným zájmem si ho prohlížím. Už už se si ho pokládám do košíku, když najednou vedle něj spatřím další úžasné triko. Vypadá trošku jak halena, vepředu má knoflíčky a je celé černé. Které je lepší? Babo raď. Nakonec, po dlouhém rozmýšlení, si vyberu obě trička a chvátám k pokladně. Ještě se tak rozhlížím po tom skvělém obchodě, a spatřím přímo božské džíny. Úplé, ke konci jemně rozšířené. Celé jsou v modré barvě a na několika málo místech se skví vyšité lebky nebo srdíčka. Úplně šťastně si je k sobě přitulím a ani si nevšimnu, že se na mně pobaveně dívá jeden dredatý kluk. "Hej, tam ty typane…" zavolá na mně a já se překvapeně ohlédnu. Dlouhými kroky si to ke mně míří a pohledem ulpívá na džínech. "Já nejsem žádný hej nebo počkej. Jsem Bill. Co se na mně pořád tak díváš? Člověk si nemůže ani vybírat oblečení nebo co?" zeptám se ho trošku podrážděně. Jeho pohodový úsměv mě fakt rozčiluje. "No, jasný že můžeš… Ale… Nic proti, jenže tyhle kalhoty vypadají… jako kdyby byly holčičí. Jseš doufám kluk…?" zeptá se se smíchem. Cha, cha, cha. Vážně vtipné až mě hlasivky bolí. "Víš co? Starej se radši o sebe a o svoje hadry. Já si možná vybírám holčičí oblečení a ty zase chodíš v těch svých stanech. Vážně úchvatné," ušklíbnu se jedovatě. Ha, chlapeček, a jak mu pěkně sklaplo.
Dále jsem si ho nevšímal a namířil k pultu. Cestou jsem nezapomněl přibrat pár nějakých těch ponožek abych nechodil s dírou v palci a s úsměvem jsem si to nakračoval přímo k paní pokladní. Ta se na mně taky zaculila a začala mi počítat všechny peníze. Vyšlo to celkem levně. 1000 Korun, to si člověk jako já může dovolit… :D
Konečně jsem vyšel z dusného prostředí a nadýchal se čerstvého vzduchu. Vítr příjemně štípal do tváří i přesto, že sluníčko se snažilo jej rozehnat svými paprsky. Zazubil jsem se a rozešel se směrem domů. Jenže to by mi nesměl cestu OPĚT zastoupit ten frajer. Žduchl do mě, myslím, že schválně, i když předstíral omluvu. "Jé, to jsi ty? Sorráč, nechtěl jsem do tebe drknout," zahihňal se pod nos a sklopil hlavu. Bylo mi trapně, ani jsem nevěděl, co mám říkat. I přes to všechno, co mi dělá a jak otravuje, začíná se mi docela líbit. Působí jako pohodový kluk se smyslem pro humor. To mi tak ještě chybělo.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ;)
27. března 2009 v 23:25 | ★•$€×Y*ßiTcH• ^^
BILL
Je to už 17 let, co jsem bez svého bratra. Co bratra… Dvojčete, mého Tomiho. Ani nevím, jak teď vypadá. Naposledy jsem ho viděl, když mi byly dva roky. Ještě si pamatuji ten osudný den, kdy si táta brášku odvezl, a já zůstal sám s mamkou. Tohle byl nejhorší den mého života.
**flashback**
"NE, Simone! Řekl jsem NE a nemíním to opakovat znova. Pokud se nemýlím, žádost o rozvod jsi podala ty. A já chci jedno dítě. Je mi jedno, které. Zplodila jsi ho sice TY, ale se MNOU. Mám právo si jedno z nich vzít. A ty mi v tom nezabráníš," zamračil se Remus a rentgenovým pohledem propaloval plačící Simone.
"N-ne… Já se jich n-nevzdám… P-půjdu k soudu…" stála si matka za svým. Nedovolí, nesmí dovolit, aby ty dva malé špunty od sebe rozdělili. Jak se jim asi bude žít s vědomím, že někde na konci světa mají svého příbuzného - dokonce dvojčátko… Jejich polovinu duše… Bylo by to absurdní.
Bohužel pro ni… Soud rozhodl a rozhodnutí nikdo nezmění. Podle zákona má otec právo na své dítě, poněvadž je jeho otcem, rozhodl soudce Paul Missi.
A tak se stalo, že se dvě spřízněné duše od sebe odpoutaly. Malý Tomi poputoval s otcem do Magdeburgu a černovlásek Billi zůstal v Berlíně. I přesto, že města od sebe nebyla moc daleko, dvojčátka se nikdy nenavštívila.
**konec flashback**